Proč chlapy nebaví móda a mě ano
Jsem taková ta typická holka, co tráví volné chvilky pobíháním po obchodech a ochmatáváním oblečení. Zatímco můj drahý je takový ten typický muž, který se obchodním centrům vyhýbá obloukem, a když už nutně potřebuje něco na sebe, není ochotný strávit v jednom obchodě víc jak pět minut čistého času, ideálně si nic nevyzkoušet, jen to popadnout, zaplatit a vzít nohy na ramena. A tak se pokaždé trochu přetahujeme o velení, protože já jsem ještě pořádně neprohlédla stojan se slevami a on bude radši nosit košili po dědovi, jen aby tu nemusel tvrdnout. Typické, že? A přeci na tom vlastně nic běžného není...
Tradice velí, že žena pere, žehlí a dělá to především proto, že se vyžívá v oděvech. Miluje přece oblečení, chce mít doma nejnovější módu, všechno musí ladit, všechno od drahých návrhářů, prostě krajka, výšivky, lesk a hedvábí. Stejně tak tradice velí, že muž si vystačí s jedněmi kalhotami a košilí celý rok, jen když mu alespoň trochu sedí. A tak to na tom světě běžně chodí... Dokud se nerozhlédnu kolem a nevyhrabu ze své krabice.
Možná, že já jsem tradiční žena. Čas jsem už ale sdílela s děvčaty, které jsem na ulici poznávala podle jedné a té samé oblíbené mikiny. A taky s kluky, kteří si česali vousy kartáčem z kančích štětin a košile nekupovali za méně než pětistovku za kus. Vlastní máti vláčím po obchodech násilím, ona zase musí násilím vléct otce. S jednou kamarádkou vymetáme výprodeje, druhá nám spílá, že už zase nakupujeme.
Že chlapy nebaví móda a holky musí mít na každý den jinou sukni? Moje spolubydlící měla ve skříni dvě košile a jeden svetr, ta moje praskala ve švech. Měla jsem spolužáka, který zásadně bral kapsáče a vytahané tričko, a měla jsem spolužáky, kteří by se za to hanbou propadli. Proč chlapy oblíkání nebaví a holky se můžou zbláznit, kdo co nosí? To já nevím, zatím jsem si tohoto jevu totiž nevšimla.
Rádi škatulkujeme svět kolem nás, abychom mu porozuměli. Pak všude nadáváme, že někdo vymýšlí takové blbiny jako genderovou vědu, aby nás zase vrátil na zem. Svět je složitý, škatulkuje se sice dobře, ale obvykle to moc nevychází. V posledním záchvěvu pak musíme okřikovat lidi "Buzno!" a "Babochlape!", abychom neztratili pevnou půdu pod nohama.
Tak jsem si zase nazula boty s rozumným podpatkem, abych stála pevně na nohou a od té doby vidím jen všechny ty lidi, kteří jsou prostě různí. A mně to těší... V jednom směru jsem chodící předsudek o ženách a nestydím se za to. Ačkoli občas se u pokladny červenám, když si vzpomenu na přeplněnou skříň. Moji drazí jsou oproti tomu často vyloženě rebelové, pořád s tou jejich samou mikinou a trekovými kalhoty. A kdo by nás kdy viděl pohromadě, myslel by si, že jsme asi blázni.
To jsme - všichni. Každý si vláčíme své podivné bláznivé záliby za sebou. Někdo se radši hrabe v zemi, někdo v motorech a já jsem Hadrářka. Já se hrabu v hadrech. A s tím, že jsem náhodou taky ženská, to nemá vlastně pranic společného...
