Jak mít za dvě kilča plnou tašku? aneb výprava do sekáče...
Vypravila jsem se na opravdu solidně dlouhou výpravu za hadry a hlavně novou recenzí a kromě toho mám díky tomu pro vás i pár dobrých staronových tipů, jak vlastně v sekáči dobře nakoupit, jak si to užít a vytěžit maximum z investovaného času. Že jste pořádně nikdy nebyli v sekáči a nevíte, jak to chodí? Máte pocit, že tam nic slušného nenajdete? Nebo jste zběhlí ale hledáte dobrý sekáč ve středních Čechách? Tentokrát povyprávím další příběh o tom, jak vypadá běžný den v sekáči pro takového mírně ujetého hadráře.
Zavádající fotka z úplně jiného sekáče nesmí chybět: tohle je ze Swiss second handu na Ruzyni před pár týdny, ale hezky to ilustruje to nutnou trpělivost při nákupu... :D
Předem upozorňuju, že jsem trochu divná (to říká každý, jasně...) a nebojím se přinášet vám krutou realitu nákupů v sekáči. A tahle cesta byla mírně krutá, protože jsem jela do Zlatníků. Kvůli lovení recenzí hlavně na velké hrabárny jsem ochotná obětovat i den volna. To se o mě ví, takže vy to už nedělejte! :D Nakupování v sekáčích dovede být pořádně časově náročné a já to vůbec nezastírám a proto sekáče také nedoporučuju všem, hlavně netrpělivým, kteří prostě chtějí svoji velikost a hned.
Tím pádem mě jenom cesta trvala přes hodinu. Několik přestupů a objevování Prahy - žádná novinka, nedávná recenze z hrabárny na Skalce se nesla ve stejném duchu. Ztracená kdesi v Praze v už asi třetím buse kamsi... Zlatníky z mapy nevypadají daleko, ale zkuste si přejet z Chodova na Zličín a hodina v trapu, přitom je to pořád ta samá Praha. Tohle město je ohromné a můžete tu klidně celý den běhat a nepotkáte ani jednoho z deseti kámošů, co tu bydlí taky.
Takže do Zlatníků jsem se dostala kolem poledne a u místní požádní nádrže si otevřela v chladném dni svou krabičku s chlebem a v duchu přemýšlela, jak dlouho ještě vydržím nečůrat. Načež jsem si všimla, že v nádrži plave několik živých želv... Občas jsou ty moje cesty za hadry fakt plné obskurností. Někdy si říkám, že bych měla napsat knihu o životě na pražských vsích a předměstích. Tuhle jsem taky na té Skalce viděla, jak paní přišla ke vchodu, zavěsila tašku s nákupem na hák a manžel jí to vytáhl do čtvrtého patra na balkon kladkou s navijákem. Normálka, proč ne.
Hrabárna jako vždy ukrytá v nějakém dvoře v omšelé budově s co nejnižšími pořizovacími náklady/nájmem. Ale je to fajn, protože přesně podle tohodle se sekáče taky pak dobře hledají. Víte přesně, kam koukat. Přišla jsem v hloupou dobu, takže jsem tam byla většinu času sama s jednou další náruživou hadrnicí, která převracela koše fakt jak krtek na motorový pohon. Jenom džíny si odnesla tak čtvery. V sekáčích běžně potkáte lidi, kteří nakupují násobně víc, než vůbec unosí nebo potřebují. No comment... není to nijak enviromentaly-friendly a peníze vám to teda neušetří.
Na hodinky jsem nekoukala, ale dobře hodinu a půl jsem tam byla určitě. Standartně jsem v každé hrabárně alespoň hodinu. Je to dané tím, že když se snažím fakt všechno projít a ještě si postupně vzpomínám, co hledám (potřebuju nutně mikinu... a vlastně přiteli chybí trička... a možná co saka?), tak to nutně docela trvá. Když přičtete to hrabání v hromadách hadrů a prohlížení oblečení ze všech stran, abyste nekoupili něco s vadou, rázem se to načte. Ale byla jsem spokojená.
Sice jsem si vyzkoušela asi patery džíny a žádné mi zase nebyly (takže ani jedny nalezené Levisky...), ale našla jsem úžasnou plyšovou mikinu na doma, kde mrznu i teď z jara, a halenku z HM s motivem hvězdné oblohy s krásně dlouhým rukávem. To je prostě moje - hodinu se hrabu, najdu mraky super věcí, pak to čtyřikrát převrátím v ruce a v hlavě a odnesu si jeden kousek. A víte co? Kéž by to dělali všichni, protože pak by si lidi pořád nestěžovali, že mají doma uny hadrů, co vůbec nenosí.
Autobus jel za dobré půl hodiny a čekání jsem se snažila zkrátit blouděním po vsi. Mají tu automat na podestýlková vajíčka od chovatele. To je ještě větší pecka než ty automaty na mléko :D Ale přitom bloudění mi tak nějak došlo, že moje nohy jsou možná výkonější než bus a tak jsem se vydala po cyklostezce do Břežan, že si autobus nadejdu. V Břežanech jsem si udělala procházku centrem, fakt je to jeden z asi nejhezčích přípražských satelitů, co jsem navštívila... Urban planning téměř na jedničku! Je to příjemné, vřelé místo plné zeleně a dostupných služeb. Načež mi při tom bloudění došlo, že do Točné je to už kousek a že mi odtamtud začíná platit taky lítačka.
Výsledkem bylo tak 6-7 kiláků pěšky, druhou část teda většinu už podél silnice, naštěstí bez úrazu (vlevo...choďte vlevo). V Točné je ostatně Second hand Land umístěný tak, že i od zastávky busu k němu musíte podél silnice a to ještě v tak blbém místě, že se divím, že tam ještě někoho nepřejeli, protože je to silnice ústící v úzkém profilu mezi domy a není tam vidět za roh. Ale byla jsem fakt spokojená - procházka a dva sekáče v jednom.
V Točné byl fakt šrumec. Mraky Rusáků a dětí, které tam lítaly jak střelené do zadku. V sekáči většinou tak zamyšleně bloudím, šilhám po stojanech, druhým okem na stranu, jestli někoho už nesrážím, takže fakt nemám třetí oko na sledování blížící se neřízené střely s umělou pistolkou. Došla jsem tam už odpoledne a lidi jeli z práce, takže se to rázem mezi regály zahustilo. Alespoň pak nevypadám jako tak nápadný blázen, když si tam fotím všechny ty hadry pro vás :D
Zatímco ve Zlatníkách bylo šero a hrála tam Evropa dvě, tady bylo docela hezky světlo - v Točné mají super okna... Ale hráli Blaník a pěkně nahlas. Sice jsem byla v Točné teprve podruhé, ale asi ten sekáč miluju. Bohužel z ruky, ale když už se tam dostanu, jsem jako motorová myš. Od minule rozšířili sekci s věcmi natolik, že místo povlečení jsou tu vzadu dva velké stoly plné všeho možného - stojany na svíčky, rámečky na obrázky, dekorace, retro nádobí, skleničky a obskurnosti úplně všeho druhu... Jedna paní odnášela konvici. A všechno z Anglie.
Pro britofila jako já ráj na zemi. Mají tu už několik míst, kde hromadí tyhle charitativní přebytky, které najdou ve třídírně - knihy, DVD, CD, dětské hračky i sady na pokusy, deskové i karetní hry, puzzle, věci do domácnosti a dokonce jsem našla celý košík s úplně novými přáníčky a dopisovým papírem kus za dvě kačky! Hnila jsem tam asi dvě hodiny a většinu času procházela stojan s knížkami a deskovky a psala kámošům, jestli něco z toho nechtějí. Prostě ohromná krabice anglické deskovky velká jako krava za 40 korun?! Spousta z toho jsou navíc fakt neskutečné retro věci. Našla jsem tu Red Herring (kvízová karetní na čas), Calamity (pojišťovací monopoly) a tři verze kvízové hry Trivial Pursuit (i Disney edici!). Jediné, co mě drbe, jsou ty puzzle - jak mám vědět, že tam je všech těch 1000 dílků?! To prostě nemáte čas počítat... :D
Knížky a CD tu bývají na prd a DVDčka doma prostě dneska už nikdo nechce, takže jich tu mají už dvě police a neubývá to. Ale kus za deset korun... Nicméně stejně jsem si i z těch pochybných titulů knih vybrala Jane Eyre a jednoho Prachetta v angličtině. Byla jsem fakt nadšená. Málem jsem si domů pak nesla za dvacku i dřevěnný rámeček s paspartou na fotky. A teda s tím oblečením to taky nebylo nijak marné.
Když jdete do hrabárny, věřte, že to sami nedáte. Funguje to takhle - prohrabete koš a nenajdete nic. Pak tam přijde někdo jiný, prohrabe to znovu a rázem se na vrchu octne nějaký poklad, kterého jste si vůbec nevšimli. Podobně s ramínky. Někdy si opravdu všimnu až doma z fotek, že jsem něco přehlídla. Sekáče jsou tak narvané, že to vaše oči nestíhají, proto je tak důležité dát jim ve velkých hrabárnách čas a klidně projít některé koše dvakrát. Je to opruz, proto vás taky sekáče musí bavit, jinak je to spousta času vniveč, který jste mohli prosedět v práci a vydělat si na oblečení úplně nové. V tom musím dát za pravdu své polovočce, protože ta pracuje zásadně efektivně a tohle by nezvládla. Prostě tak to je, ale když vás to baví, čas nevnímáte. Je to lov a nikdo při něm neumře.
A já jsem si nalovila fakt královsky. Nejenže jsem vyjímečně opravdu sehnala přímo to hledané - teplou mikču na doma - ale i našla hafo super věcí za zlomek ceny. I s busem jsem utratila necelá dvě kilča. A doma přitom skončili dvě knížky, dvě anglické karetní hry, jedny úžasné jak nové pyžamové kalhoty, halenka a basic tričko pro polovičku. A celý den byl v čudu - domu jsem se dobabrala na večeři.
Takže takhle se šopuje v sekáčích, když je nemáte zrovna za humny. Proto fakt doporučuju vybírat si vzdálené sekáče hodně zodpovědně, snad vám v tom pomůžou i mé recenze, aby vaše cesty za hadry nebyly jen vyhozeným časem nebo benzínem :)
