Čím jsme doopravdy krásní
Na internetu můžete často narazit na oblíbené dilema nejen žen a to, zda chodit ven bez make-upu nebo s ním. Spousta lidí argumentuje s oblibou tím, že bez make-upu jsou lidé hezčí. Že jim mnohdy půlhodina patlání barviček na ksicht nejen že nepomůže, ale že je odlišťuje. Že je to celé jen vyhazování peněz a ničení sebevědomí malých holek. Neříkám, že ne, ale mě na tom zaujalo něco trochu jiného. Jak stárnu, uvědomila jsem si jednu důležitou věc - vůbec nezáleží na tom, jak vypadáme. Ne pro ty, kterým záleží na nás...
Když jsem se vyhrabala ze střední a nechala za sebou spolužačky, v jejichž taškách postupně ubývaly učebnice a narůstal počet a velikost kosmetických taštiček, začalo se krůček po krůčku rozšiřovat spektrum lidí, jejichž různorodé postoje vůči užívání zkrášlující kosmetiky jsem mohla sledovat. A opravdu to byla velmi pestrá paleta osobností a názorů - nebo spíš činů. Potkala jsem lidi, kteří nejen že zcela otevřeně odmítali se sebou cokoli dělat v tomto směru, ale zdálo se, že svým způsobem i dost odmítají stereotypy svého vlastního pohlaví. Potkala jsem lidi, kteří prohlašovali, že by ven bez vrstvy líčidla nevylezli - někteří odůvodněně, někteří ne. Potkala jsem i lidi, kteří se líčili podle toho, zda měli zrovna chuť nebo ne. To, že jsou jeden den pestří jak nadrbaní kohouti a druhý den je "nepoznáte", jim vrásky nedělalo.
Bylo zajímavé, jak neskutečně pestré přístupy lidí k líčení byly a vlastně i stále jsou, mě asi nevyjímaje. A ostatně, díky tomu se i můj postoj poměrně proměňoval. Poprvé v životě jsem se seznámila s lidmi, pro které byl make-up nikoli snaha být hezčí, ale reálné vysvobození - od mateřských znamének, růží, akné a hlavně nevlídných pohledů okolí. Poprvné jsem také narazila na lidi, kteří mě svým umělým vzhledem dokázali reálně vyděsit. Přísahám, že rozhodně víc, než kdyby se utřeli do odličovacího ubrousku a prošli kolem mě znovu. Začalo mi docházet, že make-up není zlo, ale velmi snadno být může a ta hrana je velmi tenká.
Ten nejdůležitější šrám ve mě ale zůstal až potom, co jsem vysokou školu opustila a začala na ni vzpomínat. Na ty lidi tam. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že u těch důležitých lidí, lidí, kteří mi dali kus sebe a kus mi vzali, nehrál vzhled jejich obličeje už nikdy více žádnou roli. Nejenom make-up, ale i křivé zuby, široký nos a malé oči. To všechno už nebylo vůbec důležité. Jejich obličej prostě patřil jim, bez ohledu na to, jak vypadal. Důležité už bylo jen to, že tohle, tenhle ksicht, jsou oni. A víc nebylo třeba. Jejich akné vám bylo ukradené, jejich předkus vám byl fuk... nic jim nemohlo pomoct, žádné umělé řasy, nastřelené vlasy nebo konturovaná tvář. Bylo to fuk. Oni jsou oni. Reprezentují všechno to dobré, co se vám v poslední době přihodilo, všechny ty zážitky, dlouhé rozhovory a radost ze společného bytí.
Takže jestli chcete udělat dojem na lidi, které neznáte a možná nikdy neuvidíte - v autobuse, při pohovoru, v baru... Poslužte si. Make-up je tu od toho. Pomáhá nám dostat na svou stranu ty, kteří ještě nevědí, co máme uvnitř a koukají jen na povrch. Ale lidi, které dobře znáte, ničím takovým ohromovat nemusíte. Jim je fuk, s jakým ksichtem jste se narodili, pokud mu teda sami vlastním přičiněním neděláte hůř. A jestli ne, jestli to mají potřebu pořád řešit a vám to připomínat, možná je na čase přehodnotit, komu říkáte kamarád. Protože moji kamarádi mají blbé ksichty stejně jako já. Ale mně... mně se prostě všichni líbí, protože jsou to přece především ty fajn lidi.
